Lidé používají trubky po tisíce let. Snad první použití bylo starými zemědělci, kteří odváděli vodu z potoků a řek na svá pole. Archeologické důkazy naznačují, že Číňané používali rákosové potrubí pro dopravu vody na požadovaná místa již v roce 2000 př. n. l. Byly objeveny hliněné trubky, které používaly jiné starověké civilizace. Během prvního století našeho letopočtu byly v Evropě zkonstruovány první olověné trubky. V tropických zemích se k přepravě vody používaly bambusové trubky. Koloniální Američané používali dřevo pro podobný účel. V roce 1652 byla v Bostonu postavena první vodárna z dutých kmenů.
Vývoj moderních svařovaných ocelových trubek lze vysledovat až do počátku 19. století. V roce 1815 vynalezl William Murdock systém lamp na spalování uhlí. Aby těmito světly osadil celé město Londýn, spojil Murdock sudy z odhozených mušket. Toto kontinuální potrubí využíval k přepravě uhelného plynu. Když se jeho osvětlovací systém osvědčil, vznikla větší poptávka po dlouhých kovových trubicích. Aby bylo možné vyrobit dostatečné množství trubek, které by uspokojily tuto poptávku, řada vynálezců začala pracovat na vývoji nových procesů výroby trubek.
Časná pozoruhodná metoda pro výrobu kovových trubek rychle a levně byla patentována Jamesem Russellem v roce 1824. V jeho metodě byly trubky vytvořeny spojením protilehlých okrajů plochého železného pásu. Kov byl nejprve zahříván, dokud nebyl kujný. Pomocí kladívka se okraje složily dohromady a svařily. Trubka byla dokončena průchodem drážkovací a válcovací stolicí.
Russellova metoda nebyla používána dlouho, protože v příštím roce Comelius Whitehouse vyvinul lepší metodu pro výrobu kovových trubek. Tento proces, nazývaný proces svařování na tupo, je základem našich současných postupů při výrobě trubek. Při jeho metodě se tenké plechy železa zahřívaly a protahovaly otvorem ve tvaru kužele. Když kov procházel otvorem, jeho okraje se zvlnily a vytvořily tvar trubky. Dva konce byly svařeny dohromady, aby byla trubka dokončena. První výrobní závod k použití
tento proces ve Spojených státech byl zahájen v roce 1832 ve Philadelphii.
Postupně došlo k vylepšení metody Whitehouse. Jednu z nejdůležitějších inovací představil John Moon v roce 1911. Navrhl metodu kontinuálního procesu, při které by výrobní závod mohl vyrábět trubky v nekonečném proudu. Postavil strojní zařízení pro tento specifický účel a mnoho závodů na výrobu trubek to přijalo.
Zatímco byly vyvíjeny procesy svařovaných trubek, vyvstala potřeba bezešvých kovových trubek. Bezešvé trubky jsou ty, které nemají svařovaný šev. Nejprve byly vyrobeny vyvrtáním otvoru středem pevného válce. Tato metoda byla vyvinuta koncem 19. století. Tyto typy trubek byly ideální pro rámy jízdních kol, protože mají tenké stěny, jsou lehké, ale jsou pevné. V roce 1895 byl postaven první závod na výrobu bezešvých trubek. Vzhledem k tomu, že výroba jízdních kol ustoupila výrobě automobilů, byly pro benzinová a olejová potrubí stále potřeba bezešvé trubky. Tato poptávka byla ještě větší, když byla nalezena větší ložiska ropy.
Již v roce 1840 uměli železáři vyrábět bezešvé trubky. Při jedné metodě byl vyvrtán otvor skrz pevný kovový kulatý předvalek. Sochor byl poté zahříván a tažen řadou průvlaků, které jej protáhly, aby vytvořily trubku. Tato metoda byla neefektivní, protože bylo obtížné vyvrtat díru ve středu. To mělo za následek nerovnou trubku s jednou stranou tlustší než druhou. V roce 1888 byla vylepšená metoda udělena patentem. V tomto procesu byla pevná látka odlita kolem ohnivzdorného cihelného jádra. Po ochlazení byla cihla odstraněna a uprostřed zůstala díra. Od té doby tyto metody nahradily nové válečkové techniky.